Jak bývá zvykem, odlišní lidé jsou zajímaví pro ty neodlišné. A když je někdo odlišný svou velikostí, platí to dvojnásob. Své by o tom mohl vyprávět Bohuslav Jelen, jež svou nadměrnou vahou prohýbal stropy všech pěti pater cihlového domu najednou, pravidelně ucpával kanalizaci svými výkaly, či na sebe každý pátek upoutával pozornost, když se kutálel z kopečka, na jehož vrchu stojí hospoda Zvadlá višeň, do údolí na Praze 2, kde bydlel, křičíc sprostá slova na kolemjdoucí.
Pan Bohuslav byl všeobecně oblíbený muž. Mezi jeho záliby patřilo ucpávání odtoku záchodu, přejídání se nebo inventura lednice, na tyto činnosti si nejednou přivolal pomoc v podobě jeho kamarádů od Zvadlé višně, jež vždy ochotně pomohli. Sousedka A. Peterková barvitě líčí zvuky linoucí se z bytu nad ní při přejídacím dýchánku spolu s praskáním dřevěných trámů a odpadávající omítky ze stropu. "Byly to opravdu veselé časy," dodává a práská dveřmi.
Bohužel, vše má svůj konec, a tak i pan Jelen musel jednou odejít. Zemřel náhle a nečekaně, ve spánku. Pohřební služba už jen vytáhla čabajskou klobásu napůl trčící z jeho stuhlých úst, později věnovanou Zvadlé višni, a naložila jej na korbu nákladního automobilu, kterýžto ho podle poslední vůle vyklopil do Černého moře. Po uvázání betonového bloku za nohu se pokojně ponořil do chladných hlubin.
Vzpomínáme, nezapomeneme.
[RÁ]
Žádné komentáře:
Okomentovat